Morušovníky jsou ovocné stromy, které – měřeno našimi klimatickými
podmínkami – jsou pěstovány zejména v teplých a úrodných oblastech
(doporučované jsou především vinorodé oblasti), ale existuje řada
příkladů, že přežijí i tuhé zimy v oblastech daleko chladnějších.
Na našem území jsou známé již dlouhou dobu a místy se pěstují již
po staletí a oteplování klimatu značně usnadňuje jejich šíření v
Evropě. Původní lokalitu výskytu moruše není možné s jistotou
určit, ale předpokládá se, že pochází z Asie (z Iránu a
Afghanistánu). Byla známá už ve středověku u Egypťanů, Římanů,
Řeků a byla rozšířena po celé Evropě asi v šestém století. U
bílého morušovníku se uvádí původ v Číně a Koreji. Později
zdomácněl ve střední Asii a do Evropy se rozšířil až v 16.
století, zvláště pro hedvábnictví. Morušovníky jsou opadavé pozdě
rašící stromy (mohou být pěstovány i jako keře) s typickou
heterofylií (proměnlivost tvarů listů, které jsou vejčité až
nepravidelné tří až pěti laločnaté). Dospělí jedinci tvoří
ucelený, hustý tvar koruny, výšky 8 - 12 a šířky 10 i více metrů.
V dospělosti tvoří v obrysech pyramidální siluetu. Většinou jsou
vlastnokořenné, rozmnožené vegetativně. Obdivuhodná a nezvyklá je
jejich regenerační schopnost.
Plody – moruše – se tvarem a chutí velmi podobají ostružině. Jedná
se také o plodenství drobných peckoviček na společném dužnatém
vřetenu. Souplodí jsou tmavě fialová anebo bílá v případě druhu
Moruše bílá („Morus alba“). Na výsadbu je třeba použít jen dobře
zakořenění stromky. Důležitá je zálivka po zasazení a následně
během první části vegetace. Přírůstky v prvních letech jsou menší,
ale po dobrém zakořenění, ve třetím až čtvrtém roce dosahuje
přiměřenou rodivost. Ve svém okolí nesnáší konkurenci cizích
kořenových systémů, které mohou způsobit zastavení růstu až
uhynutí. V prvních letech po výsadbě je náročná na okopávání,
zavlažování, a přihnojování dobře vyzrálým kompostem. Mimo
výchovného řezu po vysazení nevyžaduje žádný náročný řez. |
